Na světě existuje velká škála dopravních prostředků, kterými se lidé dostanou do vedlejších vesnic, měst či na opačnou stranu světa. K těm obyčejným řadíme: auto, letadlo, vlak, ale koho by napadlo vzít starou Škodu 120L a snažit se s ní cestovat po Evropě a Asii? „ Nápad vznikl v hospodě u piva.“ Tvrdí trojice kamarádů Jiří Folbrecht, Jana Mázlová a Michal Mázl. Tato trojice se dostala při své čtvrté cestě s Babčou (Škoda 120L) až k samým hranicím Číny. Chtěli dokázat, že nic není nemožné a že ani taková výzva není problém. Zvládli ujet 17065 km napříč střední Asií. O svém putování vyprávěli ve středu 26. 11. 2014 v klubu „Áčko“ v Ostravě. V klubu se sešlo spoustu vášnivých cestovatelů jak z Ostravské univerzity, tak z okolí.
Celé vyprávění o cestě k hranicím Číny bylo doprovázeno fotografiemi, pořízenými na cestě. Nechyběla vtipná videa, na kterých bylo kromě jízdy bez pneumatiky (tedy na ráfku) vidět i rozdíly krajin a rozdílné kvality místní silniční infrastruktury. Trojce odvážlivců vyjela s Babčou z Červené Vody pod Kostelem, směrem přes Slovenský Poprad a Prešov. Poté projeli Ukrajinou, kde navštívili oblast Donetska. Následoval ruský Volgograd a poté zamířili do Kazachstánu. Někdy jeli po krásné, nově vybudované asfaltové silnici, jindy po polní cestě, která byla plná děr a jiných nástrah. Na tyto chvíle vzpomínají cestovatelé s úsměvem na tváři a s nadšením nám popisují, jak řešili technickou odolnost Babči. Někdy se jednalo o výměnu pneumatiky, někdy auto potřebovalo větší péči a byli nuceni vyhledat místní automobilový servis. Jiný kraj, jiný mrav a to i po stránce práce s auty. Není tedy překvapením, že v Kazachstánu měl automechanik při opravování auta cigaretu v puse a ani trochu mu nevadilo, že má kolem sebe olej, benzín apod. hořlaviny. Největší starosti jim ale dělaly gumy, kterých sjeli celkem 7.
Jaká byla reakce místních lidí na Babču? „ Vyptávali se odkud jsme a kam jedeme, většinou se podívali na auto a poté šli vlastní cestou. Pozvání zažil Michal jednou. My dva jsme byli v servise a Michal přišel s pánem, který ho pozval k sobě domů.“ Vypráví Jana. „ Když pán zjistil, že jsme z České republiky, zaradoval se a řekl, že tam má neteř a její manžel pracuje v Nošovicích ve firmě Hyundai. Ukázal mi, kde bydlí, pohostili mě a dostal jsem místní vodku. Důkaz skutečnosti českých kontaktů. Poté jsme se rozloučili a každý jsme si šli vlastní cestou.“ Dodává Michal. Odkud vzniklo jméno Babča? „V roce 2011, když jsme jeli první cestu. Jméno je odvozeno z dětského tábora, kde byla jedna stará paní Babča a podle ní jsme pojmenovali naše auto.“ Vysvětlují kluci.
Aralské jezero, které nalezneme v Kazachstánu, naši cestovatelé bohužel nenavštívili a to z důvodu nevhodné cesty pro automobil (hrbolatý terén). Navštívili ale město Aral. Jana popisuje své dojmy z tohoto města: „Město bylo zchátrané. Když tam bylo jezero, muselo to být krásné místo, ale teď je město zaváté pískem, sešlé. Šlo vidět, že místní lidé trpí na to, že jezero tam už není.“
Jak zvládali být spolu téměř 24 hodin denně? Nastoupily hádky či jiné neshody? „ Každý jsme spávali na jiném místě, ve stanech, v autě, měli jsme každý své soukromí večer. Sice se známe 10-12 let, ale teď jsme se poznali jinak. Většinou jsme se znali z táborů a podobných akcí. Teď jsme byli spolu vážně pořád. Z hádky se nedalo utéct, ale nikdy nebyla ponorka. Někdo se naštval, ale udržoval to v sobě, tudíž jsme fungovali jako tým.“ Tvrdí skupinka cestovatelů.
Tahle přednáška – debata se mohla stát pro někoho motivací, pro jiné bláznovstvím. Ať patříte ke kterékoli skupině lidí, určitě se shodneme na tom, že způsob dopravy který si odvážná trojce zvolila, byla opravdu netradiční. Nebo zkusí někdo jet těmito cestami, ne cestami malotraktorem? 🙂
by Adéla Kalusová
Blog o animaci volného času v zahraničí 