Jaké je to být animátor?

Když jsem byla malá, s rodiči jsme se stěhovali v rámci města a já v okolí nového bydliště neměla žádné kamarády. Tehdy jsem neustále naléhala na taťku, aby se mnou chodil na písek, on seděl na lavičce, četl si noviny a já byla šťastná, že tam se mnou někdo je. Časem jsem se ale na tom písku seznámila s ostatními dětmi a taťka si mohl číst noviny doma. Překonala jsem svůj ostych ze seznamování. Umění překovat sebe samu, to je věc, která je nezbytná pro práci animátora.

Důležité je hodit pocity trapnosti za hlavu a užívat si situace tady a teď plnými doušky. Vždy si můžete říct: „Stejně ty lidi nemusím už nikdy vidět, pokud nebudu chtít.“ Tak či tak práce animátora není úplně pro stydlivé povahy. Ba naopak je to práce určená pro komunikativní lidi, kterým nedělá problém vzít mikrofon, něco do něj říct, či předvádět na pódiu vtipné scénky, zpívat nebo tancovat, ačkoliv s tím nemají sebemenší zkušenost. Nemusíte se cítit ve své kůži, ne každému dělá dobře větší pozornost lidí, ale pokud stojíte na pódiu každý den, ať už podáváte čísla na bingo nebo poprvé v životě zpíváte, na větší pozornost si zvyknete velmi rychle. Netvrdím, že stydlivé povahy nemohou být dobrými animátory! Mohou se stát vynikajícími v práci s menšími dětmi, s tím, že pódiu se budou vyhýbat. Pokud pracuje stydlivý animátor v kolektivu lidí, kteří jsou naopak exhibicionisty, situace ho donutí dohánět je a překonat své bariéry. Aby se člověk stal dobrým animátorem, měl by se překovávat.

Proč nevzít jako výzvu to, že jsem nikdy nehrála divadlo? O přestávkách se toho dá hodně stihnout, třeba i natrénovat svůj výstup. Každý by se měl rozvíjet a posouvat, tohle je vhodná příležitost jak s tím začít. Nikdy nevíte, co vás v životě potká, třeba za pár let budete hrát v divadle a zavzpomínáte na tu chvíli, kdy jste se trápili jako animátor a snažili se natrénovat komedii. Tyhle věci už nejsou příliš o práci, ale o tom, že člověk dělá „něco navíc“ a dává tomu určitou nadhodnotu, protože on sám chce.

Jaké to je když to zvládnete? Ten pocit je skvělý, máte radost sami ze sebe, a hlavně ten velký potlesk diváků zní moc krásně. Ocení to zejména hoteloví hosté, protože vás dennodenně vidí u bazénu, jak je zvete na večerní program, když hrajete s jejich ratolestmi hry nebo vidí odpolední dřinu, kdy má každý odpolední pauzu, ale vy urputně nacvičujete na večer. Stáváte se na okamžik hotelovou „hvězdou“ všichni vás zdraví, usmívají se a člověk si tento okamžik užívá. Tohle se ale děje jen v té hotelové „bublině“, neměli bychom usnout na vavřínech ani po návratu a neustále v sobě něco nového rozvíjet. Vždy je volba na nás, ve škole můžeme prezentaci přečíst z papíru, nebo naopak pojmeme místo před tabuli jako své malé pódium a budeme se snažit zaujmout naše publikum. Tenhle přístup má své výhody, můžete zabodovat u profesora, který ocení vaši snahu, ale třeba to zaujme i nějakého posluchače, kterého můžete motivovat. Největší odměnou poté je, když někoho dokážete, jak se říká „nakopnout“ k tomu, aby se začal rozvíjet a třeba se v budoucnu stal další hotelovou star. Budeme tedy i nadále pouze předčítat?

by Adéla Kalusová

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s